Je tu první soutěžící 2.Soutěže

Jupiter vyběhl z chalupy a zamířil k lesu. Byla docela zima, ale přes chlupatý kabát se k Jupovi nedostala. "Hej, kde jste?" zvolal Jupiter. "Tady, Jupe." ozval se slabý hlásek. "Diano!" usmál se a zamířil k malé víle, která seděla na pařezu. "Ostatní jsou tamhle." ukázala víla Diana na několik dalších víl, které si cosi šeptaly. "Aha, dík. Diano, jk je možné, že vás vidím a táta se ségrou ne? Nejsem žádná nadpřirozená bytost." tázal se. "Všichni jsme ně+čím nadpřirozené bytosti." usmála se víla a odletěla. "Ale..." namítl Jupiter, ovšem Diana už byla pryč. Stála u své kytičky. Jup k ní několika skoky doběhl a začal se zajímat o spoustu různých složitých věcí, které mu teď rozhodně DIana vysvětlovat nehodlala kvůli nedostatku času. "Jak se mám stát vlkodlakem?" vyptával se. "Nijak. Jestli je někdo, kdo to ví, pak to já nejsem. Podívej, mám tu květinu, která potřebuje vodu a živiny a já se o ni musím postarat. Zeptej se tamhle Dévy." Jupiter se sice ptal všech, které v lese potkal, ale na jeho zapeklitou otázku nikdo neznal odpověď. Dévové, víly, sylfy... Nakonec se zhroutil u kmene jednoho stromu a přemýšlel, jak to udělá bez pomoci. V tom k němu přiletěla víla, kterou ještě nikdy neviděl. "Jmenuji se Sarah." představila se. "Já jsem Jupitert" "A co tě trápí, Jupe?" zeptala se opatrně a přisedla si k němu, i když měla snad jen patnáct centimetrů. "Já bych chtěl být vlkodlak." vysvětlil stručně Jup a opřel se o kmen stromu. "Aha. A co je na vlkodlacích tak skvělého?" "Nevím." "A co je skvělého na tobě?" "Nevím..." "Nějaké talenty určitě máš." domlouvala Jupiterovi víla. "Asi ano." "A to s nimi nejsi dost spokojený, Jupe? Nebo se sebou, že se chceš stát někým úplně jiným?" "Asi... Asi ne. Ale Sarah, být vlkodlak by bylo ;tak... úžasné!" "Víš co? Můžeš si zkusit, jaké je to, být vlkodlak. Ale jen na hodinu, potom se budeš moci rozhodnout, jestli radši nezůstaneš člověkem." řekla Sarah a Jupiter šťastně přikývl.
Vlasy měl najednou nádherně husté a dlouhé, tělo porostlé jemnou, ale silnou srstí. Měl svaly, byl těžší a větší. Jeho lidský obličej se moc nezměnil, jen měl ostřejší mužské rysy. "Nádhera, děkuji, Sarah." řekl hlubokým hlasem směrem k víle, která se s úsměvem rozplynula ve vzduchu. "Půjdu se ukázat vílám!" napadlo Jupa a obrovskou rychlostí vyrazil ke květinám, jeho drápy dělaly do země ostré rýhy. "Ááááá!" křičely vály a rázem byly pryč. "Ale to jsme přece já!" volal Jup, ale marně. Nejhorší bylo, když šel domů, kde ho otec ani sestra nepoznali. "Vlkodlak! Tati, zabij ho!" volala Monika. Jupiter stihl utéct dřív, než se mu do kůže zabořil ostrý hrot šípu. "To je hrůza!" zoufal. Nakonec se stočil pod kmen stromu a usnul.

Vzbudil ho hlas Sarah. "Hodina utekla jako voda. Tak co, budeš vlkodlak, nebo zůstaneš člověkem?" "Člověk!" zvolal Jupiter okamžitě a jeho vlkodlačí srst a svaly zmizely. "Jsem rád, že jsem člověk." přiznal nakonec. "Ano?" usmívala se Sarah a křídla se jí vlnila ve větru. "Ano, člověk je úžasně vynalézavý, mocný, chytrý, silný i rychlý." řekl Jup. "Ale ne tak jako vlkodlak." poznamenala víla. "To možná ne, ale aspoň se ho moc tvorů nebojí." "Tady v lese ne, ale jinde na světě patří k nejobávanějším zabijákům zvířat a přírody." kývla smutně Sarah. "Já vím. Ale táta, já ani Monika a spousta dalších lidí se tak nechová a to je hlavní, nemyslíš?" "Ano, to je. Než budeme chtít změnit k lepšímu celý svět, musíme umět zlepšit sami sebe." Jupiter se usmál a vyrazil domů. Kdyby se stal vlkodlakem, žádný domov by už zřejmě neměl...